Uživatel nepřihlášen
Herní táta
RSS kanál blogu
Píše: killjezor - Rubrika: Blogy
Blog nevyjadřuje názor redakce Zing, více zde.
Herní táta

Deník herního táty, aneb Split/Second z nuly do konce za 4 hodiny

Pondělí 9.5.2016 14:43 - Autor: killjezor
To se mi líbí

Deník herního táty, aneb Split/Second z nuly do konce za 4 hodinyJaké je to pro dospělého člověka hrát s desetiletým pubošem? A hlavně přitom neprudit a ani nebýt za úplně neschopného debila? Odpovědi na tyto otázky jsem dostal jden večer, ne moc dlouho po narození naši dcery.

Asi to znáte i sami. Relativně v klidu, jen s občasnými problémy, si plníte quest a k tomu přijde vedlejšák, který nemůžete odmítnout. Prostě jednoho dne přišel parťák z guildy se zajímavým sidequestem, při kterém jsme si mohli nasyslit pár skillů z oblasti "Výchova" trochu dopředu.

Ono dostat se na vyšší level už v rané fázi výchovy dítěte nemůžete odmítnout a můj parťák, tedy oficiální parťačka, tedy partnerka, tedy vlastně manželka, tehdy dostala nabídku, která mohla být zpestřením každodenní rutiny. Tehdy ještě nemakala na rodinném goldu a starala se spíš o mrňouskovy achievementy "First plazení!", "First sezení!", "First sezení z lehu" nebo "20x sednutí bez spadnutí", a tak jsme na to kývli.

Abych to víc vysvětlil. Kamarádka měla tehdy desetiletého puberťáka, který občas prostě potřeboval pohlídat. Třeba když byla výše zmiňovaná na odpolední šichtě a babička zrovna nemohla. Její kluk si navíc s naši malou rozuměl, čti choval se k ní pěkně. Skoro jako ke své ségře, kterou máte fakt rádi a sourozeneckou lásku neprojevujete herdama do zad a kopancema do holení.

Díky jednomu kamarádovi jsem v té době přešel při hraní z klavíru a krysy na gamepad. Trochu mi to tehdy změnilo pohled na hraní na ovladačích a to jsem netušil, co mě ještě čeká v budoucnosti. Ale o tom jindy. V té době jsem totiž doma po večerech dost krutě projížděl Split/Second: Velocity. A SS (myslím hru, opravdu nemám nikde vytetované hákové kříže) mě opravdu chytlo. Svou grafikou, adrenalinovým pocitem z jízdy, ničením prostředí a hlavně likvidací protivníků, čímž mi připomnělo milovaný Carmageddon. Navíc mi seděl i systém odměňování, takže každý závod jsem jel tolikrát, až jsem měl zlatou, plný počet bodů a tratě znal do posledního patníku. Nemusím říkat, že jsem tím pádem postupoval velmi pomalu.

Pak přišel den hlídání Domisaura (jméno je schválně změněno, aby nemělo s jakoukoli žijící osobou nic společného). Po zvládnutí domácích úkolů do školy za asistence mé ženy, šel automaticky ke kompu s větou "Můžu pokračovat v těch letadlech?", "Jasně!" (hrával u nás tehdy nějaký letecký simulátor, spíše arkádu). Po chvilce se ale začal nudit a "Ale tady máš něco nového strejdo! Můžu?", "Jasně!" odpověděl hodný strejda. Jak už vám asi došlo, objevil ikonu Split/Second.

Založil si nový profil, nasadil sluchátka a celé výchovné skillování šlo do háje. Tak jsme jej aspoň přinutili udělat pauzu na večeři přesně v době, jak přikazuje příručka. Prý hrozí nějaký problém s epilepsií. To přece zná každý pořádný pařan, že při celovečerním hraní jste minimálně 4x přerušeni záchvatem a tak se povinnou výbavou na stole, vedle klávesky a myši, stává ještě injekce s adrenalinem. Prďka byla naštvaná, že si s ní alternativní brácha nehraje, takže usnula a já si uvědomil, že se milý Domisaurus stihl za 2 hodiny dostat do 6. série závodů.

Přece to nedohraje dřív než já. Blesklo mi hlavou. "Hele, víš, že za lepší umístění dostaneš víc bodů." A jako bych mu viděl na čele napsáno: "I don’t care." Zkouším to znova: "A víš, že tím pádem budeš mít víc aut?" A zase to staré známé: "I don‘t care." Poslední pokus: "Proč nejezdíš s tímhle? Je silnější." Pro změnu: "I don’t care." (nebylo totiž v červené barvě)

Poslední pokus: "Nechceš si zajezdit na TV ve splitscreenu?" Odpovědí byl dlouhý zadumaný pohled. Že bych uspěl? Ano a mělo to jednu obrovskou "výhodu". Celé 2 hodiny jsem si užíval skvělého hraní a učil se jak dávkovat výhry. Nesměl jsem totiž vyhrát dva závody za sebou, to pak byl Domisaurus naštvaný. Když jsem nevyhrál ani jeden ze 4 závodů, byl jsem zase blbec. Navíc jsem musel tvrdit, že jsem tu a tu budovu neodpálil já, ale on. Přece.

Nicméně pro mne bylo nejhorší poznání to, že takový hráč nemá žádné ambice. Chce jenom postupovat dopředu, a kdyby se mu otevřel další závod za poslední místo, tak by mu to nevadilo. Naopak kdyby ho hra pustila dál jen za přední příčky, byla by: "Blbá, na houby a kreténská." Nebo ještě hůř. Takže jsem si v té době uvědomil, proč mají úspěch série typu CoD.

Je to sece už pár let, ale co vy na to? Taky si myslíte, že dnešní generaci dětských hráčů chybí ctižádost a hard core hraní půjde časem do kytek, popřípadě se přestěhuje na indie scénu? Vychovávají si hry nenáročné hráče nebo naopak lidi opravdu ještě dnes chtějí hollywoodské "špektákly" bez uvažování?

A naše levelování ve výchově? Rodinná guilda nezískala žádné zkušenosti, se kterými původně počítala. Nicméně si znovu uvědomila, že ve vývoji postavy Prďka je důležité přidávat bodíky do ctižádosti. Vork by měl radost.

Příště: Rodina vs. hell knechti!

Tisk
Štítky: herni tata
Hodnocení:
( Zbývá 7 hlasů pro zveřejnění hodnocení ) Ohodnoťte článek kliknutím na hvězdičku.
 

Napsat nový komentář

Komentář k blogovému článku Deník herního táty, aneb Split/Second z nuly do konce za 4 hodiny
Pro psaní musíte být přihlášen.
[+] Smajlíci
:gun: :-) 8-) ;-) :angry: :-D :lol: :dance: :thumbup: :shock: :-( :nah: :lala:

O autorovi blogu

killjezor
killjezor
Muž, 40 let, Ostrava - Jih (Ostrava)

O videohry se zajímám aktivně od roku 1994. Miluji maso, knihy, komixy, kreslené ženy, anime, mangu a nejvíc trávení času se svou dcerou.

Motto: Čeština je freeware, nikoliv open-source. To znamená, klidně ji používej zdarma, ale neupravuj ji!

Založit herní BLOG